Stanovisko senátora Jana Hajdy k zákonu o zaměstnanosti

Stanovisko senátora Jana Hajdy k zákonu č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

 

         Mám důvodné obavy, že letošní podzim se do koaliční historie zapíše svou „legislativní smrští“. A co hůře, smrští zákonů, které jsou sice hrdě označovány za nezbytné reformní kroky, ale ve své podstatě jsou jen škrty a restrikcemi výdajů. Každá reforma by měla změnit nefunkční systém, posunout jej a zlepšit současný stav. Předkládané návrhy zákonů však jen bourají a tvrdě zasahují do osvědčených funkčních systémů a nejsou schopny je nahradit systémy novými, lepšími, strukturálně a koncepčně provázanými.

          Uvedu jeden z mnoha příkladů špatné koordinace a nekoncepčnosti legislativních úprav. Ministerstvo financí se v připravované daňové reformě chystá zrušit zhruba čtvrtinu ze současné stovky tzv.daňových výjimek. S plným vědomím a souhlasem Ministerstva práce a sociálních věcí je jednou z rušených výjimek i sleva na dani z příjmů zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají osoby se zdravotním postižením. (Ruší se tak velmi jednoduchý, efektivní a po dvě desetiletí účinný nástroj podpory zaměstnávání OZP.) 

Ve stejné době (září 2011) stejné Ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnilo k připomínkování „Úvodní zprávu ČR o opatřeních přijatých k plnění závazků podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.“ Na str. 69 uvádí: „V neposlední řadě jsou k zaměstnávání osob se zdravotním postižením na volném trhu práce zaměstnavatelé motivováni prostřednictvím slev na dani z příjmů“. Kde je tedy pravda? Jen několik řádků níže stejně MPSV hovoří o podpoře zaměstnávání osob s těžším zdravotním postižením prostřednictvím příspěvků na zřízení chráněných pracovních míst a chráněných pracovních dílen. Ale v letošním roce tento systém funguje jen na papíře. Proč? Důvodem je nedostatek finančních prostředků a vysoké náklady na reformu úřadů práce. Z čeho podporovat vznik nových chráněných míst, když je třeba podporovat vznik nových úřadů.

A bylo by možné pokračovat.

        V našem státě žije celkem 1 015 500 osob se zdravotním postižením, což představuje téměř 10 % populace. Z nich je více jak půl milionu lidí v pracovně aktivním věku do 60 let a necelých 450 tisíc osob se základním vzděláním nebo vůbec bez vzdělání. Lidé, kteří po celý život vykonávají jen pomocné a jednoduché manuální práce, kteří jen velmi obtížně nacházejí pracovní uplatnění. Lidé, pro které je např. práce v chráněných dílnách jednou z mála jistot.  Navrhovaná novela jim pracovní uplatnění značnou měrou ztěžuje.

        Tato novela zákona vychází z principu „vymezených“ chráněných pracovních míst, bezdůvodně ruší tzv. chráněné pracovní dílny. Jedním ze stále se opakujících argumentů je zamezení zneužívání státní podpory k zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Ale jak tato změna zamezí případnému zneužívání?

        Autoři této úpravy si dostatečně neuvědomují, že většina těchto lidí potřebuje k výkonu svého povolání speciální podmínky, režimová opatření, ergonomické pomůcky apod. V době, kdy zaměstnavatelé snižují náklady na výrobu a provoz svých firem, aby byly schopny obstát v současné ekonomicky náročné době, nebudou investovat do nezbytných nevýrobních prostředků, které potřebuje zaměstnanec se zdravotním postižením. Novela sice ponechává možnost příspěvku na zřízení chráněného pracovního místa, ale podmínky výrazně ztěžuje. Žadatel musí zajistit jeho udržitelnost na dobu dlouhých tří let, aniž by předem věděl, zda nový pracovník bude schopen dlouhodobě svěřenou práci vykonávat!

        Zásadně nesouhlasím se zrušením kategorie osob se zdravotním znevýhodněním. Jedná se snad o nejvíce ohroženou skupinu populace na volném trhu práce, která je zcela závislá na vlastních příjmech z pracovní činnosti, bez jakékoliv jiné dávky či podpory. Do této kategorie od roku 2009, (kdy vešla v platnost vyhláška č. 359), tzv.“spadlo“ i tisíce lidí, kterým byla překvalifikována míra invalidity a odebrán částečný invalidní důchod. (Mimochodem, díky této vyhlášce došlo k „zázračnému“ uzdravení či zlepšení zdravotního stavu u téměř 17 tisíc osob se zdravotním postižením.) Při tom podpora zaměstnávání osob se zdravotním znevýhodněním byla po mnohé zaměstnavatele tím jediným motivačních prvkem k tomu, aby udrželi stávající pracovní místa pro tuto skupinu pracovníků.

        Novela zákona obsahuje i další změny, které negativně ovlivní životy uchazečů o zaměstnání a dokonce hrubě zneužívají existenční tíseň lidí v hmotné nouzi. Jedním z nich je nařízená veřejná služba v rozsahu 20 hodin týdně již po 2 měsících registrace na Úřadě práce! Ustanovení je rozšířeno o nejasný okruh institucí u kterých bude možné veřejnou službu vykonávat. Nevymezení těchto „dalších subjektů“ tak může vést ke zvýhodňování soukromých firem i k případnému zneužívání vykořisťování lidí v tíživé životní situaci. Jinými slovy – stát nařizuje neplacenou práci lidem v nepříznivé sociální situaci, která bude podmínkou nejen pro přiznání pomoci v hmotné nouzi, ale i samotnou evidenci osob na Úřadě práce i v případě, kdy nebudou pobírat žádnou podporu od státu. Stát si tak vynucuje neplacenou práci od osob, kteří žijí na pokraji sociálního vyloučení a přímo je vhání do „schwarz“ systému, který na druhé straně chce tato novela znemožnit.

        Nesouhlasím s průlomovou změnou v definici vhodného zaměstnání, kdy pro uchazeče napříště bude vhodné každé zaměstnání, které mu dovolí vykovávat jeho zdravotní stav – bez ohledu na dosaženou kvalifikaci, odbornou i pracovní erudici.

        Nesouhlasím se skrytou privatizací celé oblasti zprostředkování zaměstnání. Nákup zprostředkovatelských služeb od soukromých agentur v žádném případě nepovede k úsporám vynaložených prostředků, ale k jejich enormnímu navýšení. Pokud stát bude hradit agentuře až 6.750,- Kč za jedno zprostředkované pracovní místo,budou náklady této činnosti několikanásobně vyšší, než v současnosti. Na UP jistě zůstanou zachována pracovní místa na odděleních zprostředkování, protože někdo musí uchazeči „zprostředkovat“ kontakty na pracovní agentury.

Snaha vytvořit alespoň dojem nějakého opodstatnění této privatizace byla snad jediným důvodem k zrušení povinnosti zaměstnavatelů hlásit volná pracovní místa na Úřad práce.

         Každý člověk je zodpovědný sám za sebe, ale my jsme zodpovědní i za chod této společnosti. V souladu s parlamentní demokracií nás lidé zvolili do zákonodárných orgánů, které určují jejich životy. Očekávají od nás, že vytvoříme a schválíme takové zákony, které vytvoří pevný, bezpečný a stabilní rámec pro jejich běžný život.

         Předkládané změny současnou vládou však zatěžují především nízko příjmové skupiny obyvatelstva, snižují životní úroveň lidí, kteří již dnes žijí na hranici chudoby, enormně zatěžují střední vrstvu obyvatel, ohrožují již tak obtížnou existenci malých firem a podnikatelů. Reformy nejsou reformami, ale pouhými škrty výdajů, které ohrožují samostatnost a soběstačnost lidí v nepříznivé sociální a zdravotní situaci, ohrožují funkčnost mladých rodin s dětmi, existenční status lidí bez práce a v hmotné nouzi, výrazně zhoršují sociálně ekonomickou situaci většiny občanů České republiky. Nelze se pak divit, že v poslední době dochází k růstu společenského napětí a mimořádné eskalaci násilí. Zatím mezi etnickými skupinami obyvatel, ale existenční nejistota, chudoba a pocit ohrožení mohou vést k celospolečenskému zvýšení kriminality, nesnášenlivosti, napětí a celkové krizi. Je třeba, abychom těmto jevům zabránili, Jedním z prostředků je i neschválení špatných legislativních změn.

 

 

 
 

Novinky

Přihlaste se k odběru novinek: